Jsem to ale dneska protivná svině!

Opět jeden kousek z dílny mé dcery.

“Mami, prala jsi nějaký ponožky?”
– “Vyprala jsem všechno, je to ještě složený na pračce, skoč si tam.”
“Uhmmmm…”
– “A nerozhrab to, ať tu hromadu nemusím skládat znova!”
“No jo.”
– “Nebo to radši všechno přines, za chvilku to vyžehlím a uklidím.”

Dupy dup, loket bojuje s klikou a do dveří se řítí tank s kupou prádla coby předvojem. Druhé dveře, třetí dveře a tank zakopává o židli.
“Do háje…. a kam to jako mám dát?”
– “Polož to sem, za chvíli jdu na to.”
“Potřebuju ty ponožky hned!!”, hrne se zpátky s úmyslem co nejrychleji prohledat zmiňovanou haldu.
Tož dobrá, snad složené složeným zůstane. Zpoza rohu nenápadně pozoruji…

Nezůstalo. Prádlo je v mžiku jako zázrakem rozházené po celé posteli a moje kočička prská, kde že je ta druhá ponožka.
– “Hele, buď hlavně v klidu, rozhodně nehodlám skládat podruhý, co už jsem jednou složila”, začínám být lehce nervní.
“Nech mě bejt, potřebuju tu ponožku!” Mlčky raději odcházím téměř smířená s prací navíc.

Mé plnoleté zlatíčko mě ve vteřince opět dostává, tentokrát si pod fousy mumlá: “Jsem to ale dneska protivná svině!”
S vítězoslavným úsměvem nese dvě ponožky a hrdě kráčí do svého pokoje.

Se smíchem jdu a znovu rovnám a rovnám a skládám. V pohodě a bez zloby. Na tuhle protivnou svini se přece zlobit nejde.