Domů » Odešel jsi tak rychle

Odešel jsi tak rychle

Dneska otvírám těžší téma – smrt blízkého člověka. Každému z nás během našeho života odejde milovaná osoba. Jak se vyrovnáváme s vlastní bolestí a jak dlouho nám to trvá?

Co když jsme nestihli během společného života vzájemně vypořádat některé nedostatky, dosud nás pronásledují a co můžeme udělat, abychom teď netrpěli tak moc? Odpustili jsme jemu i sobě?

Protože se ztráta blízkého člověka dotýká nás všech, napadl mě příběh na téma “propuštění”. Snad pomůže i Tobě zkrátit a zmírnit dobu bolesti. Co jsme nestihli, jde napravit i dodatečně.

Můžeme napsat dopis, a tak zemřelého propustit a sebe odpoutat a osvobodit. V dopise ať zazní všechno, s čím jsme se mořili a moříme – pro vlastní uvolnění. Určitě taky všechno, co bylo důležité a hezké – jako vyjádření lásky, poděkování a vzdání úcty. Porozumění citům, které jsme neprojevili nebo projevili míň, než bychom si vlastně přáli. Dejme v něm průchod emocím, které nás léta svazují a brání nám žít svobodně.

Dopis bude třeba vypadat podobně, jako následující vyznání:


“Odcházel jsi dlouho a odešel moc rychle. V posledních letech jsem Ti nestihla říct, co mě bolí a nakonec už jsem ani nechtěla, abych Ti neublížila. Stačilo, že Tě zlobí zdraví, nechtěla jsem Ti ani nic říkat, abych Tě nerozčílila. Jenže, víš, mě to drtilo pořád. Nemohla jsem spát, pořád jsem musela přemýšlet nad tím, jestli jsi mě měl rád. A proč jsi mi to odmalička dával najevo tak prazvláštním způsobem. Hlavně autorita a řád.

Jako dítě jsem to přece nemohla chápat. Potřebovala jsem bezpečí a lásku, nerozuměla jsem Ti a nevěděla jsem tenkrát, že mě máš rád po svým. Necítila jsem to z Tebe, chyběla Ti projevovaná laskavost. Když jsi přišel z práce, byl jsi utahanej a na mě jsi neměl čas. Pak jsem trošku odrostla a byla jsem ráda, že si jdeš po práci odpočinout. Už jsem se dokázala obejít bez Tvýho přikazování, kritizování a poukazování na moje nedostatky. O Tvoji lásku jsem už ani nestála.

Kecám, stála jsem o ni vždycky.

Říkal jsi “neumím to dávat najevo”. Přesto jsem toužila zavděčit se Ti. Prahla jsem po Tvojí pochvale jako po vodě na poušti. Nikdy jsem nebyla sama sebou, měl jsi zvláštní nároky a já jsem chtěla bejt tak dobrá, jak Ty chceš, abys mě měl rád a bylo to vidět. Ale byla jsem dítě, ne dospělá! Dospělou jsi ve mně neviděl ani v mých čtyřiceti. Celej život jsem se bála Tvojí kritiky a tolik stála o Tvoje uznání.

Tisíckrát jsem se na Tebe zlobila a Ty na mě taky. Měl jsi vysoký požadavky a vlastní neoblomnou představu, jak má vypadat můj život. Co mám dělat, čím mám být, jak se mám chovat, s kým se nemám přátelit. Všemu tomuhle jsem se bránila a dělala kopance a blbosti. A uvnitř sebe svalovala vinu na Tebe.

Neměl jsi to jednoduchý, to chápu, ale kdo měl? Vždycky jsi vystupoval jako silák a málo jako milující táta. Hájil ses, že to neumíš. Nerozuměla jsem tomu, přece nejde neumět mít rád! Rád buď máš nebo nemáš, co na tom jde neumět?

20 let jsem denně prožívala Tvoji nemoc. Každej den jsem Tě viděla scházet a stárnout. S tím se nešlo smířit, že seš smrtelnej, chtěla jsem to zvrátit, chtěla jsem, abys byl zase silák. Radši náročnej a protivnej kritik než slabej, stárnoucí nemocnej bezmocnej táta. Poslední roky jsem dělala všechno možný, vymýšlela léčbu, hledala pomoc. Přála jsem si, aby veškerá moje síla přešla do Tebe, ať seš zase zdravej. A nesmrtelnej. Každou noc jsem Ti posílala svoji energii. Všechnu. Byla jsem tu pro Tebe, táto, za všechno, cos mi dal i nedal a pro všechno, co v životě chybělo Tobě.

Vím, žes mě měl moc rád, pochopila jsem, když ses začal bát, spoléhal ses na mě, vím v čem. Posílala jsem Ti svoji sílu a Tys ji nemohl přijmout. Tak kde skončila moje síla? K Tobě nedorazila a ke mně se nevrátila.

Ten den jsem věděla, že už chceš jít. Jsem kus Tebe, cítila jsem to. Buď tam volný, tati. Vím, žes dělal, cos uměl, žes jinak nemohl.

Pryč je všechno, za co jsem se na Tebe kdy zlobila. Odpouštím sobě svoji neschopnost žít po svým. Prosím, odpusť i Ty mně, že jsem se často chovala jako neurvalý egoistický pako. Mám Tě ráda a vždycky mít budu.

Promiň mi, prosím, moji opakovanou neukázněnost a vzpurnost, můj způsob revolty a dlouholetýho hledání svýho místa. Miluju Tě a moc mi chybíš. Chybí mi to Tvoje rejpání, zbytečnej neustálej dohled a kritizování, a z druhý strany taky Tvůj nadhled a svéráznej smysl pro humor. Takovej jako Ty nemá nikdo. Schází mi Tvůj často pečlivě ukrejvanej cit pro rodinu, Tvoje rebelství, chybíš mi tady, táto.

Že se tam máš dobře, viď? Nic Tě už nebolí, netrápíš se zbytečnejma obavama, že seš nám na obtíž. Tuším, že na nás dohlížíš a chráníš nás. Slyším, jak tam brbláš, když se Ti nelíbí, co a jak děláme. Jasně, že seš pyšnej při pohledu na naše nový výmysly, co se novýho učíme a jak zvelebujeme náš společnej domov. Vidíš, dobře se tady o všechno staráme, seš spokojenej a nebojíš se o nás.

Vím, žes šel smířenej. Vím, že nás miluješ a respektuješ. Jsi tu s náma, všude na každým kousku a vždycky budeš. Tak nás, prosím Tě, dobře hlídej, ať tady neuděláme nějakou blbost jako přece vždycky, viď Ty naše vědmo :).

Pouštím Tě, tati, leť volně a buď svobodnej!

Začíná jaro a pro mě je to Nový rok. Už se netrápím, neřvu po nocích jak tur a přes den nemusím bojovat s úzkostmi. Občas Tě ještě potkávám, ale už to nebolí. Propouštím Tě a nikdy na Tebe nezapomenu. Dal jsi mi většinu z toho, cos měl a uměl. Vážím si toho, vždyť jsem máma a dělám to stejně.

Mockrát jsem Tě nechápala. Teď už chápu a Ty to víš. Už jsem přestala bejt přestárlý dítě, přijímám konečně svoji dospělost a zodpovědnost. Děkuji Ti.”


Tolik se smrti bojíme, že o ní málo mluvíme, jenže ona je součástí života, akorát nás nikdo nenaučil ji přijímat. Pak se to stane, odejde nám blízký člověk a my jsme na holičkách. Neumíme smrt uznat jako přirozený běh, bolí nás až na půdu, když jsme toho nestihli tolik říct, vyčíst nebo vysvětlit. A co hůř, jestli jsme nestihli poděkovat a dát najevo lásku.

Zkoušíme se vypořádat potají, místo spánku bulíme do polštáře, aby nás nikdo neslyšel, ale ono to nepomáhá. Trápíme se, tíží a spaluje nás to jako žár v peci. Při každé zmínce o smrti se nám zamlží oči, začnou cukat koutky a padat brada a naše srdce lítá kosmickou rychlostí. Nejsme vyrovnaní, neumíme pustit křivdy a viny a nejednou to trvá dost dlouho.

On už tu s námi není a nevím nevím, těžko by odkýval, abychom se soustavně ničili.

Proč teda nenapsat dopis? Napsat a pak ho třeba

  • uložit na “bezpečné místo”
  • poslat poštou na fiktivní adresu
  • pustit v láhvi po řece
  • nebo třeba rituálně spálit a nechat “odletět”

Takový dopis, v kterém vyjádříme to špatné i to hezké, nám může pomoci i k uvědomění, že za svůj život neseme odpovědnost jedině my sami.


Možná taky právě řešíš podobné stresové situace.

Stáhni si minutové cvičení

pro momentální odplavení stresu a k němu i dárek. Snad Ti ukážou novou cestu 🙂 .

První pomoc za minutu při úzkosti, stresu, nervozitě, vzteku.

Akutní odplavení stresu, cvičení v mp3.

Znáš další způsob, kterým můžeme “zašít” naše otevřené rány? A jak se vyrovnáváš se smrtí Ty? Poděl se s námi v komentářích.  

    

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.